Každý občas onemocníme. A to někdy přímo tak, že už nejsme schopni opustit domov a jít za svými povinnostmi. Občas se prostě, jak se říká hezky česky, musíme hodit marod. Někdy rádi, někdy neradi, ale musíme. Protože tělo nesnese vše, co by si jeden přál.
O tom, jak se máme léčit, co polykat a co si strkat do jiných tělesných otvorů, co si měřit a co jíst a podobně nás vesměs poučí lékař. Ten, jenž nám vystavuje neschopenku, nebo ten, ke komu jsme praktickým lékařem kvůli odborné péči odesláni.
Jenže kdo nás poučí o tom, na co máme při pracovní neschopnosti nárok? Kromě dost možná vůbec nikdo.
A schválně! Zkuste mi odpovědět na otázku, co o tomto tématu víte vy!
Troufám si tvrdit, že se mezi vámi najde dost těch, kdo budou mít v těchto záležitostech mezery. Protože nikdo neví všechno a kdo není odborník nebo „marod z povolání“, leckdy tápe.
Jak třeba vyjít s penězi ve chvíli, kdy člověk pro nemoc nevydělává? To se má snad jít pověsit nebo utopit?
Věřte, že nemusí. Protože to tak daleko v této zemi sotva dojde. Prostě už i jenom z toho prostého důvodu, že každý zaměstnanec odvádí ze mzdy měsíčně povinně i pojistné na nemocenské pojištění a za to má na oplátku jistý nárok na dávku v době nemoci. Což sice není zrovna nějaké terno, ale když se člověk trochu omezí a neblázní…
Musíme počítat s tím, že v prvních třech dnech od chvíle, kdy dostaneme neschopenku, nedostaneme od nikoho ani korunu. Tím „od nikoho“ mám na mysli stát a zaměstnavatele, někdo jiný se nad vámi i v těchto dnech slitovat může. Namátkou manželka, děti, rodiče,… Ale o těch tu řeč není a nebude.
Tři dny prostě musíte nějak vyžít. A od třetího dne je to konečně tady. V tu chvíli počínáte dostávat od zaměstnavatele náhradu mzdy ve výši šedesáti procent průměrného výdělku a vydrží vám to až do čtrnáctého dne pracovní neschopnosti.
A pokud vám ani toto k vyléčení se nebo k vysimulování se nestačí, začne vás místo zaměstnavatele podporovat Česká správa sociálního zabezpečení. Od té dostáváte nemocenskou ve stejné výši jako prve od zaměstnavatele, pouze s tím rozdílem, že nyní již nejen za pracovní dny, ale i za dny volné, tedy kalendářní.
Ovšem nic není zadarmo. Chcete-li tyto peníze dostávat a nemít oplétačky, musíte při pracovní neschopnosti dodržovat léčebný režim. Tedy jak známo především tvrdnout doma, eventuálně s dodržováním lékařem povolených vycházek. Je to zkrátka něco za něco.
A pokud nejste zaměstnanec, ale osoba samostatně výdělečně činná? Pak záleží jenom na vás, jste-li nemocensky pojištěni. Pokud ano, bude vám stát při pracovní neschopnosti delší než čtrnáct dní platit totéž co zaměstnancům. A předtím? Předtím vám to musí zaplatit zaměstnavatel, tedy vy sami.
Takže u nás marod nemusí umřít hlady, protože nevydělává. Ovšem musí „ležet“. Což ale není zase až takový problém, protože ta nemocenská není zase až tak vysoká, aby mohl někde trajdat a utrácet.